Šedá jízda

V ulicích, ve kterých staroba páchne

Syrově a mámivě,

Potkávám jezdce v mračnech prachu,

Mračnech, která víří a jimiž jsou sami protkáni

Na prahu záměstí dřevnatí stroje, zatajen je jejich dech V podchodech a průchodech, tvořených plísní omítky a ozvěnou V bahně lesních, polních cest, tak plném kořenů a šeptaného ticha

Tam všude vidím ty šedé obrysy.

Kráčím po jejich stopách

A jako bych šel po spirále o několika středech;

Topím se v bolesti a pokrouceném mrazu pustých zákoutí,

Aniž bych v sobě nacházel touhu chytati se stébel;

Zvířata prchají nocí, nikoliv snad přede mnou

Bez jakékoli prosby na rtech.

Když projíždí šedá jízda vyhaslými továrnami,

Začne v pecích znovu zpívat oheň;

Je to zvláštní píseň, neboť plamen cítí,

Že již není skutečným

Že je pouhou vzpomínkou, odrazem, snem.

Jedou tryskem, však zapouzdřena je v nich pomalost,

Procítěná pomalost;

Místo nehtů mají

Žluté listy bříz

Jimiž v táhlých pohybech

otvírají těla kolemjdoucích

A v očích tehdy mají pohled těch, kdo hledají

Za hranicemi naděje;

Pak v příbytcích, do nichž nebyli zváni

Stelou kolébky chvojím

Aby tyto později lépe hořely.

Tak jako oni naslouchám zdem a letokruhům,

Šeptají o vyživující zkáze:

Teprve ve zmaru vše srůstá

Dřevo - beton - déšť

Cihla - hlína - ocel

Teprve ve zmaru se schází;

Každé místo šedou jízdou navštívené se rozechvěje,

Neboť si vzpomene, že skrze něj promlouvá mohutnost města.Pozoruji dům, kterak se učí hroutit se do sebe samého.

A hladká maska potměšilá, kterou si síla kdysi nasadila.

Aby její tvář čelila bodavým dotekům,

Ta maska, jež, věrna svému výrazu,

potají vrostla do masa,

Stává se zvláštně novou,

krásnou krajinou, V níž smutek nachází útočiště.

Jejich kroky mne dovedly doprostřed asfaltové pláně

Poklekám u zkalené tůně potažené suchým listím

Cítím tupé údery v lůně města

Hleď - na hladině tančí stín

vykácených alejí, rozmetaných domů a vyvrácených bran

Hleď - už nikdy docela se nevyspím

mé snění proplétá se s bezčasím všedních poutí

Hleď - listopad již vykoval

z korun stromů černé drápy; nechť připnuty jsou mokrou travou k mým zápěstím!

Vysoko nade mnou nepozorovaně vlaje potrhaná zástava

Opět potkávám ty jezdce,

Jejich tváře Nikoli nepodobné mé;

Voda z tůně chutná po dešti,

oleji a zasmušilé válce

A v továrnách i zavřených a zmizelých

Stroje zuřivě pracují

a plamen se rozezpívá

Na jediný okamžik; Rány sílí, když síla obdivuje svraštělé kmeny Ve stinných zahradách;

Hledím na své dlaně

Zatímco šedá jízda jede oblohou.