Jorika

Na třetím hradním nádvoří

Ke mně i kámen hovoří

Když vzpomínám na Joriku

A stojím sám

Chtěla znát Svatovítský chrám

Já jí řek, že jsem kastelán

A oceán jí z vlasů dých

Tu vůni znám

Pak jsme si klekli před oltář

Před sebou vidím její tvář bílou

Když nás za těch pár krátkých chvil

Sen zasnoubil, sen zasnoubil

Co řekla pak, se nedovím

Snad „mám tě ráda”, co já vím

Ó, Joriko, vždyť tvojí řeč já neumím

Tam, kde sníh nikdy neroztál

Snad někde žije sama dál

Má Jorika, a já jsem jí svou píseň dal

Když vítr hvízdá nad plání

Zapřahá soby do saní, má Jorika

Už nikdy víc ji nepotkám

Tak stal se ze mě samotář

Před sebou vidím její tvář bílou

Když nás za těch pár krátkých chvil

Sen zasnoubil, sen zasnoubil

V duchu jí denně zahřívám

Svůj kabát přes ramena dám

A po mracích zář sluneční jí posílám