Vobora

Přepadnul jsem zrána voboru

se svým nožem kapesním,

z kraje jsem se dostal do sporu

s vrchním panem nadlesním.

Že prej tím svým rycím náčiním

v jehličnatým porostu,

nedozírný škody učiním,

což poznám až dorostu.

Že prej jsem škodná,

tak buď tak hodná

a další sloce svojí víru dej.

Pravda, měl jsem totiž v úmyslu

tomu ránu do věna

vrejt do kůry spoustu nesmyslů

a tvý jméno zejména.

Vyrovnaný řad modřínů,

potok, mech a jeleni,

byli svědky mýho zločinu,

ať už nikdo nezmění.

Že prej jsem škodná...

Nadlesní strh flintu z ramene,

že trest hnedka vykoná,

a že srdce svý měl z kamene,

za hrou spadla vopona.

Voborou se nesla vozvěna,

vracela se vod skály,

kvůli tvýmu jménu zejména

lesem rány houkaly.

Že prej jsem škodná...

A utíkal jsem kvapem přímo sem

zničenej tím bezprávím,

nadlesnímu plách jsem před nosem,

přesně jak ti vyprávím.

Teď tu stojím málem bez dechu

konečně však z dostřelu.

Tak poskytni štvanci útěchu,

dopřej mu pár pocelů.

Že prej jsem škodná,

tak buď tak hodná

a všem mým slokám svojí víru dej.