Náruč planejch růží

Šedej zimní den, kdy psa bys nevyhnal,

jen práci plují pod tíhou oblaků,

kapky po sklech kanou a zpívaj píseň

známou o jedný noci plný zázraků.

Noc byla plná tónů a veselí a přání,

až zdálo se, že nikdy neskončí,

jenže štěstí ví, kde hranice má svý

a není člověk, co mu poroučí.

R: Plná náruč planejch růží,

každý ráno jedna usychá.

Vím, kolik mi jich zbývá,

den za dnem plyne a čas pospíchá.

Byl silnej a byl krásnej, měl vlasy černočerný

a pohled, kterej srdce rozpálí.

v tu noc řek, že je šťastnej v mý blízkosti

a stejný byly city v mojí duši nestálý.

Letmej dotek, slůvka něžná, jeho horkej dech a smích, to teď patřili jen mně, co k tomu říct,

a pak v den svatební, kdy zvony kostelní,

jsou slyšet v dálce, znějí čím dál víc.

R: Plná náruč...

Dál utákala léta a zdálo se,

že štěstí je spokojený jenom u nás dvou.

Jednou nevrátil se z práce domů a já s předtuchou

jsem čekala, až stíny vylezou.

Teď náruč planejch růží není k mání,

jsou jako troud a vítr už je svál

noc zázraků i tóny zvonů hasnou, jen já o okna stále čekám dál. Jen já u okna stále čekám dál.