Fernando

Vzpomínáš jak já, Fernando,

vzpomínáš tu noc,

kdy poprvé jsi pod mým oknem stál.

Noc krásná jak dnes, Fernando,

a s tvou písní vánek

spící plání k horám odlétal.

Náhle obzor potemněl

a v zápětí vřením bubnů bíle vzplál.

Blížili se k nám, Fernando,

a já stála se svým stínem

oba stejně bezbranní.

Bála jsem se tak, Fernando,

jak se bojí o svou lásku

všichni zamilovaní,

a když viděl jsi mou tvář,

ukryl jsi beze slova můj strach do dlaní.

Pláštěm dýmu jsi mou láskou šel,

tou výhní střel, Fernando,

vzduch se v sálajícím žáru chvěl,

s tou písní zněl, Fernando.

I když nepřiznáš, že jsi se bál,

stejně jak já.

- Z tvého strachu mohou v stínu cest

dnes růže kvést, Fernando.

Přešlo mnoho let, Fernando,

tvé čelo vrásky brázdí,

vlasy stříbro protkává.

Ale dnešní noc, Fernando,

jako tenkrát září velké lásky

zvolna roztává,

to, že slyším trubky znít

je tím, že vzpomínka v nás věčně zůstává.

Pláštěm dýmu jsi mou láskou šel,

tou výhní střel, Fernando,

vzduch se v sálajícím žáru chvěl,

s tou písní zněl, Fernando.

I když nepřiznáš, že jsi se bál,

stejně jak já.

- Z tvého strachu mohou v stínu cest

dnes růže kvést, Fernando.

Pláštěm dýmu jsi mou láskou šel,

tou výhní střel, Fernando,

vzduch se v sálajícím žáru chvěl,

s tou písní zněl, Fernando.

I když nepřiznáš, že jsi se bál,

stejně jak já.

- Z tvého strachu mohou v stínu cest

dnes růže kvést, Fernando.

Pláštěm dýmu jsi mou láskou šel,

tou výhní střel, Fernando,

vzduch se v sálajícím žáru chvěl,

s tou písní zněl, Fernando.

I když nepřiznáš, že jsi se bál,

stejně jak já.