Pomeranče Hieronyma Bosche

V zavřené knize na psacím stole

postavy pláčou a potmě chodí kolem

Nemá to cenu - Bůh stejně všechno vidí

nade mnou stálo deset cizích lidí

Jakobych ležel- jeden z nich mi ruku dal

a chtěl abych vstal

Dva z nich mě vedli průchozím domem

ptal jsem se KAM? a oni řekli SBOHEM!

KOLIK JE HODIN?

Ale my tu vůbec nejsme proto

aby se nás někdo na něco ptal

CO JSI TO ČET-

A JAKÝ TO BYL JED CO JSI VČERA VEČER SPOLYKAL?

Náhle jich bylo kolem mne znova plno

a jeden z nich se ozval tiše jako čas:

A JE TO VŮBEC ON? a já se zeptal KDO?

a on se tomu začal divně smát

Vzdálený jako obraz v zaprášeném zrcadle

začal utíkat

Chtěl jsem ho chytit do obou rukou

a zastavit se na chvíli tam co stál

vypil do dna zbytky studeného čaje

a zavolal do tmy HIERONYME JSEM SÁM

Svět se ti skládal do snů

které jsi k ránu maloval

- já v něm umírám

Stín stínal stín a strach se bál

svůdná smrt odestýlá lože

Naposled otevírám knihu

s pomeranči Hieronyma Bosche

Chtěl bych ji sníst ale hned na první stránce

ponurý tiskař vysadil nápis který zrazoval

HOĎ PO MNĚ NOŽEM NEBO MĚ ZKUS PODPLATIT

BUDU S TEBOU DÁL

V parku jsem viděl Boha procházet se kolem

ve dne trhat třešně jít zabláceným polem

Chtěl sejít z cesty která stejně vede všude

zahodit lístek pod vlak který stejně všude stojí

otočit vítr a zabít pohledem

prázdnou náručí

Uprostřed mlhy stál a obešel svět kolem

vyhnul se lidem za kulatým stolem

Nesmál se dětem které léto raní

měl jednu velkou lásku plnou štěstí

Nemyslel na to jak ho vlastní dokonalost unaví

Zmizel na předměstí