Balada

Mdlý přísvit noci s tváří shodných tahů

Se smek‘ a stíny dva vrhl na podlahu.

Vzduch výhní sálal, po dni nelítostném

Dobíjel chabé duše tupým ostnem

V tmách tíživých se na besedu sešli

Člověk a přízrak. Směj se tomu chceš-li!

Z úst otevřených matně zuby plály,

Horečné ruce hady být se zdály

Níž klonila se těla pod únavou.

Šeptal cos člověk. Přízrak kýval hlavou.

Tak seděli až v prvý záblesk jitra.

Vstal tiše přízrak: „na shledanou zítra!“

Vztyčil se člověk, jako dravec zavyl.

„Co čekáš ještě?“ smutně přízrak pravil