Konec básníka

Sedím, mlčím, koukám z okna, venku je čas podzimní,

zvolna ve mně roste touha napsat báseň intimní,

a tak se toulám ulicemi, hlavu jako ruletu,

inspirace nepřichází, a tak jsem skončil v bufetu.

Těch námětů pro mou báseň, hned mě v čelo líbá múza,

intimní věc řeší z citu, dělný lid a taky lůza.

Tu se Franta buší v prsa, hubu plnou láku,

Pepovi jak svedl ženu, jó když byl Pepa v háku,

přišla Anča s novinama, zadnici jak matrace,

za pivo ji přes ní plácnout, a tak vypadá legrace.

Manželky jsou všechny čůzy a politika kravina,

přines Lojzo další rundu a zpívat se začíná

Kolíne, Kolíne stojíš v pěkné rovině.

Kolíne, Kolíne stojíš v pěkné rovině.

Veselo je, pivo teče, vystřídá se spousta hostí,

když pak v noci zavírali, byl jsem celý rudý zlostí,

básníkem už nechci být, básně spláchnu splachovátkem,

a hned jak to bude možný, chci se státi bufeťákem.

jó bufťákem a chci se státi bufťákem....