Melancholie

Občas se mi zalije

beztak kalný zrak,

ani nevím, co mi je,

to já jenom tak.

Do srdce se zaryje

šídlo narezlý,

ani nevím, co mi je,

ale je to zlý.

V létě šlapu na zmije,

v zimě chroustám jed,

nikdo neví, co mi je,

proč – proč mě mrzí svět.

Marta ani Marie

nemají tušení,

žádná neví, co mi je,

ač jsou zkušený.

Ať mě obalí

zlatou fólií,

ať mě povalí,

ať mě polijí,

ať tu odhalí,

smutek orgií,

kdy jsem doma sám

se svou melancholií.

Slzy jako pomyje

znečistí mi líc,

a já pořád, co mi je,

teď to můžu řict.

Je to melancholie,

co brání mi plout,

melancholie –

nejpevnější z pout.