Stříhali dohola malého chlapečka

Stříhali dohola malého chlapečka

kadeře padaly k zemi a zmíraly

kadeře padaly jak růže do hrobu

železná židle se otáčela.

Šediví pánové v zrcadlech kolem stěn

jenom se dívali, jenom se dívali

že už je chlapeček chycen a obelstěn

v té bílé zástěře kolem krku.

Jeden z nich, kulhavý učitel na čelo

zasmál se nahlas a všichni se pohnuli

zasmál se nahlas a ono to zaznělo

jako kus masa když pleskne o zem.

Učeň se dívá na malého chlapečka

jak malé zvíře se dívává na jiné

ještě nechytit a rváti si z cizího

a už přece.

Ráno si staví svou růžovou bandasku

na malá kamínka, na Vincka chcípáčka

a proto učňovy všelijaké myšlenky

jsou vždycky stranou a trochu vlažné.

Toužení svědící jak uhry pod mýdlem

toužení svědící po malé šatnářce

sedává v kavárně pod svými kabáty

jako pod mladými oběšenci.

Stříhali dohola malého chlapečka

dívat se na sebe, nesmět se pohnouti

nesmět se pohnouti na židli z železa

už mu to začlo.