Den smrti starý paní

Končí den a já tu u silnice stojím

takovej vobyčenej zimní den

zvednout ruku už se na mou duši bojím

nevím jestli tohle všechno není sen

nemám ráda když mi někdo říká

že je život tvrdej že je pes

jenže dneska večer pozdě honím bycha

žádnej chlap by moje slzy neunes

Ruce bílý, ruce jako touha

který musíš celý srdce dát

ženský ruce to je cesta dlouhá

ženský ruce neumějí lhát

Bylo ráno takový to šedý vlání

kdy se končí noc a není ještě den

ženský ruce ty se k ránu neubrání

a v mejch dlaních zbyla rosa lásky jen

Těma rukama jsem setřela svý slzy

z prstů mejch je slíbal muž co mě chce mít

i když na vstávání bylo ještě brzy

odešla jsem vedle z dlaní vodu pít

Setřela jsem z vobličeje kapky chladný

vedle dítě kamarádky tiše spí

a já neměla jsem v ruce kytky žádný

abych zakryla svý nohy ledový

Zahřála jsem dechem dětskou ruku hebkou

pak se ozval pád a někdo běžel ven

já teď vím že lidi mají zemi lehkou

když jim smrtí po ránu začíná den

Dole pod schodama leží stará paní

vopuštěná jako po noci zlej sen

a já vod dítěte ještě teplou dlaní

zatlačila v jejich očích novej den

Seděla jsem potom u sklenice vína

věděla jsem že jde život prostě dál

že smutek se možná rychle zapomíná

ale moje slzy nikdo neuhlídal

Teď tu sama stojím u silnice bílý

prohlížím si v dlaních divnej osud svůj

za svým cílem jezděj vozy zimomřivý

a já nevím kterej cíl bude ten můj

Dívám se teď na svý ruce modrý zimou

nevím která z nich je ta pravá a co dál

Vím že jindy prožiju neděli jinou

ale dnešní den mi za ty slzy stál