Píseň číslo sto padesát šest

Všem vosamělejm holkám,

Zuzanám, Mílám, Věrám, Stáňám, Evám, atd, atd.

Je smutnej večer na podzim a venku padá sníh

po mrtvý pláni sídliště veze dívka dítě na saních

dvě natřískaný tašky nákupní a kabelku a strach

jestli již zejtra ve školce pustěj dítě přes práh

To by zas totiž musela žádat vo paragraf

vona snese klidně konzervy ale dítě potřebuje hrách

a mlíko, šunku, sejry, mák kde na to má člověk brát

když žije ve svým kutlochu přebírá se ve snách

Teď už jede dlouhým výtahem svý dítě na rukou

ani ty dvě tašky nákupní jí nejsou zárukou

že ňákej chlap jí za úsměv nevopraví kohoutek

dítěti že dá žvejkačku spraví ruce vod loutek

Je smutnej večer v sídlišti a namodralej svit

už rozvinul jas nad krajem kde by měli lidi žít

ta holka utírá nádobí na svý voči nevidí

a spousta ženskejch vokolo ji tohle závidí

Že může kdy chce s každým chlapem do postele jít

že nemusí se když de spát s manželem rozloučit

je mladá hezká souměrná vohlídne se každej muž

nikdo z nich by jí nevěřil že co je soulož neví už

Řekni mi malý zrcadlo za šest korun padesát

proč holka hezká jako já by nemohla se vdát

je spousta mužskejch vokolo a já pořád sama sem

to asi že mám mimino a třicítku za pasem

A zejtra zase do práce v pět hodin musím vstát

pro dítě jídlo uvařit a do školky ho dát

a potom v práci půvabnou veselou holku hrát

nenechat se řečma votrávit a bejt pořád akorát

A běží čas a roky dou dou do zapomnění

jen na způsobu života holkám nic nemění

pořád stejný smutný večery a práce nad hlavou

proč vlastně mužský nechtějí žít s ženskou v páru

Je smutnej večer na podzim a já sem holce plách

mám ramena a myslím si že nezůstanu kách

ale za mnou jako nestvůra potáhne její stín

do smrti mi v duši zůstane jen halda rozvalin