Její píseň

Na zválený polštář zvolna

první úsvit oknem splýval.

A já myslel, že je půlnoc,

a že stále ležím vedle ní.

Slyšel jsem jí totiž,

jak si pořád tiše zpívá-á

a já slyšel jak tu neustále

jenom jedna její píseň zní.

Druhé ráno, páté ráno,

sedmý den tu píseň znal i já.

Podle toho, že jí nikdo hůř

než ona takhle nezpívá.

Ale moc jsem o tom nepřemýšlel,

vždyť jsem byl s ní

a nevadilo vůbec, že tu

stále jenom její píseň zní.

Jenže pak pŕišel den,

zčista jasna přes půlnoc

a já místo toho, abych poslouchal,

řek jsem si najednou:

co je příliš, to je moc,

tak jsem se sbalil

a vyrazil dál, zase dál.

Od té doby, nepřeháním,

už jsem spousty dívek oči sklížil.

Tahle dneska večer byla

zatím asi poslední.

Svět jsem prošel křížem-krážem,

ale nikdy jsem se nepřiblížil

k tomu domu, tam kde jistě neustále

jenom jedna její píseň zní.

Jenže pak pŕišel den...

Je to hrůza, jak čas míjí,

zaplatím a pudu asi spát.

Kapela, ta může klidně hrát

i nejnovější šlágry.

Stejně usnu, až se rozední,

protože mi připadá,

že od té doby, kdy jsem snídal s ní,

nic, než její píseň neslyším.

Kam se pohnu, všude od těch dní,

jenom jedna její píseň zní.

Od té doby, kdy jsem snídal s ní,

nic, než její píseň neslyším.