Lovecká

Šel jednou lovec oborou domů, ton, ti-ron-ton-ton,

uviděl dívku ve stínu stromů, ton, ti-ron-ton-ton.

Sedne si k ní a hned se jí ptá,

jestli se od něj políbit dá, ton, ti-ron-ton-ton.

Můj milý pane, dívenka na to, ton, ti-ron-ton-ton,

chráním svůj poklad dražší než zlato, ton, ti-ron-ton-ton.

Lovec hned oči rozdychtěné,

ona že nikdy, ona že ne, ton, ti-ron-ton-ton.

Měsíc už háje pokropil mědí, ton, ti-ron-ton-ton,

ti dva tam stále pod stromy sedí, ton, ti-ron-ton-ton.

Lovec jí šeptá, co že by rád

ona že možná, ona že snad, ton, ti-ron-ton-ton.

Srnky jdou pít a copak to vidí, ton, ti-ron-ton-ton,

na měkké trávě stíny dvou lidí, ton, ti-ron-ton-ton.

Dva hlasy slyší sládnout jak med,

chceš mě mít ráda ? Ano, a hned, ton, ti-ron-ton-ton,

A když je ráno, na jitřní zvoní, ton, ti-ron-ton-ton,

dívenka vzdychá, slzičky roní, ton, ti-ron-ton-ton,

Ale než najde ztracenou řeč,

lovec už spěchá na novou leč, ton, ti-ron-ton-ton.