Mozart

Amadeus Mozart se v hrobě obrací

A to proto, že si nese s sebou prokletí

Z posmrtnýho světa do těla se vrací

Zalíbilo se mu naše století

Pátýho prosince, když půlnoc odbije

Přijde o slovo si říci černá magie

Nad spinetem náhle přízrak ožije

Čeká, že si tady trochu užije

Říká: „Lidi, až já teď sáhnu po peru

Konečně se zase s múzou poperu

Nechci ale valčík, nechci žádnou operu

Rád bych tady totiž založil kapelu“

V týhle černý noci má v hlavě zatmění

Slyší bušit ze svý duše temný dunění

Malou noční hudbu rázem promění

Na velký tvrdý denní moderní umění

Říká: „Lidi, až já teď sáhnu po peru

Konečně se zase s múzou poperu

Nechci ale valčík, nechci žádnou operu

Rád bych tady totiž založil kapelu“

Ladně obě ruce složí na spinet

Čeká, co řekne srdce, když vidí ten náš svět

Nutká ho tu touha, dostat se do varu

I tu vykřikne: „Ouha! Vemu si kytaru!“

Amadeus Mozart v našem století

S náma odpykává svoje prokletí

Hlavou prudce hází a nedbá na dojem

Rukama když sází tvrdý Requiem

A pak jen tak náhle paruku zahodí

A výraz šílence zvolna nahodí

Cejtí, že to hraní teď právě pomine

A s hodinou ranní se přízrak rozplyne