P. S.

1. Stála u vrátek tichá a smířená,

jen vítr bušil do drátů jak do cimbálku,

já chtěl nazpátek k ní se vrátit

a věděl, že zas prohrávám dívčí válku,

do jedné z komor svýho srdce mě na jeden západ zamyká,

proč se mi z údolí a hor tam od ní těžko utíká.

R: Tak se nemrač, lásko, že se ráno s nocí ztrácím,

třeba jednou, lásko, postavím ti velkou máj,

nezapomeň, lásko, že i já se v zimě vracím,

pak nám budou, lásko, pod peřinou srdce tát.

2. Chtěl bych zase jít tou její krajinou,

ochutnat sladkých koláčů spadlých až z nebe,

její slzy pít, když se tak bála,

že bez boje zas prohrává mě vedle sebe,

na dráty vítr smutně hraje, když si mě rosou vyprovází,

proč se mi z údolí a hor tam od ní těžko odchází.

R: Tak se nemrač, lásko, že se ráno s nocí ztrácím,

třeba jednou, lásko, postavím ti velkou máj,

nezapomeň, lásko, že i já se v zimě vracím,

pak nám budou, lásko, pod peřinou srdce tát.