O ohních, trávě a milencích

Hlava vzdala vládu, v pádu našla v jeho očích

Místo s vlídnou trávou, dobré k přistání

Byli dřevem v žáru, v žáru co si neochočíš

Každý žhářem, tomu druhému

O svatbě mu plála, plála ohněm bílých šatů

Až se bál že Pánu kostel vyhoří

A zvony do nich tloukly, tloukly jako do dvou mlatů

Když tam táli touhou po noci.

Hoří! Teď si zbláznění skáčou do svých plamenů

Vždyť Ráno, to je Požárník, ten je uhasí svítáním

Po deseti létech, létech s mužem už to umí

Ví jak křesat, foukat než se rozhoří

Jen ji místo trávy, trávy co tak hebce šumí

Kůži řízne břitká ostřice

Jeho zase trápí, trápí co odepsal z dlaní

Když si spálil ruce v cizí hranici

Teď mu jeho výheň, výheň chladí jedno lhaní

Kam jen podá dlaňové přiznání?

Svítá, žádná siréna nezní tichou ložnicí

Jen přítmí roštů postelí rudě ozáří doutnání

Ještě ale třísky, třísky pro své ohně mají

Ještě chtějí zahnat stíny lezavé

Sáhli do svých zásob, zásob nadělaných v Máji

A svůj Únor, na prach spálili

Jaké je to vroucí, vroucí když je člověk mladý

To se hoří, pálí, to se přikládá

Chystejme si dříví, dříví pro své noční chlady

Než nás mráz, v cíchách překvapí