Samomluva

Ne nevzlykej, že ti před očima zemřel ráj

Ta planeta kdysi modrá dnes už šedá dohrála

Tvá člověčí pýcha, lidská hrdost, jakoby roztála

Teď brečíš tu jako malej

A slepá kolej

Je proti tobě knihou bez konce

A jen rozjímáš, nad svou divnou náturou

Tak vykřičels všechnu svou zlobu

A rozdal jsi pár krutých ran

A bolest tvých rozbitých kloubů

Vždyť ruce máš krvavý

Vražedná krutost ti na hranu zvoní a děsí

Takže k čemu je lítost, copak splněná přání netěší

Tak poslední živý strom konečně umírá

A to, co teče v řekách je celá jedů plejáda

A všem dětem odedneška přírodopis odpadá

A ty brečíš tu jako malej

A slepá kolej

Je proti tobě knihou bez konce

Jen hlavou kroutíš, nad svou lidskou náturou

Tak jsi to chtěl jen se přiznej

Sám sobě nemusíš lhát

A té zbytečné snahy už nechej

Stejně tě nikdo neslyší