Jak si pro mě přišla smrt

Ležel jsem na posteli venku padal sníh,

já zrovna rozjímal o věcech intimních,

dal jsem si v rozechvění z flašky piva hlt,

když do kvartýru pro mě přišla kmotra smrt.

V obvyklém podobenství kostry člověčí,

na dveře zaťukala v komoře zvenčí,

potvora přihřbená s kosou v pařátách,

pozvolna překročila mého hnízda práh.

Slušně se představila, jsem smrt obecná,

tisíce nebožtíků důvěrně mě zná.

Řekla, nuže nachystej se hochu už je čas

a po mých zádech na to lehce přejel mráz.

Jen tolik nespěchejte milá kmotřičko,

támhle se posaďte, sečkejte maličko,

musím se na tu cestu řádně připravit,

něco piv z basy vypít, dýmku zapálit.

Doufám, že pohoštění malé příjmete

a trochu chmelovinky neodmítnete.

Nechtěla zprvu, já však nedal pokoje,

až do lébky jí tekly chladné Prazdroje.

Po třetím pivu začla kmotra vyprávět,

jak s kosou po zemi se vláči stovky let.

Plzeňský rozvázalo smrti čelisti

a o zahrobí vykládala mi zvěsti.

Nemusím prý se téhle cesty vůbec bát,

říkala zubatá a že mohu být jen rád.

V záhrobí totiž vládne pouze klid a mír,

povídá budeš se mít lépe nežs tu žil.

Nejsou tam žádný schůze, na kterejch jen spíš,

z ničeho platit daně nikdy nemusíš.

Lumpy a práskače tam nikdy nespatříš,

rukám klid dopřeješ, však hochu uvidíš.

I když má každý člověk ze mne pouze strach,

jsem vlastně svoboda a vůbec už ne vrah.

Dost ale řečí, co bych se chlubila,

od pěny lebku mám však nejsem opilá.

A tak jsme vyšli kmotra zubatá a já

na dlouhou cestu, která návratu nemá.

Jenom se nebojte i pro vás příjde si,

i vám se lide milí blýska na časy.