Černej pasažér

Za nádražím na valu, když jede ještě pomalu

já do rychlíku hbitě naskočil

a našel vagón salónní pohovku a polštář v ní

a jako Rothschild se tam rozvalil.

Načapal mě průvodčí, dlouze mně kouk‘ do očí:

Kdo jste, pane? Tohle není fér!

Řek‘ jsem: Jak to, že to nevíte vy nádražáckej prevíte,

říkají mi Černej pasažér!

Rf.: - Pasažér, pasažér, z vlaku letí černej pasažér.

Jedna pěkná panička mě pozvala do teplíčka

a ve svým loži pípla: chlapče pojď!

Kdo čekal, že nás zaskočí ve dveřích klíčem otočí

a na prahu se zjeví její choť.

Já čekal, že zaútočí on houk‘ mi přímo do očí:

Kdo jste, pane? Tohle není fér!

Řek‘ jsem: Jak to, že to nevíte vy parohatej prevíte,

říkají mi Černej pasažér.

Rf.: - Pasažér, pasažér, z okna letí černej pasažér.

Já ušel další cesty kus, pak vyšplhal na černej vůz

a v dlouhý truhle rozhod jsem se spát.

Když ráno kohout kokrhá, tak dech mi nějak zadrhá

je všude tma a já nemůžu vstát.

Do tý truhly veliký někdo zatlouk‘ hřebíky.

Funebráci, tohle není fér!

Schvátila mě panika marně buším do víka:

Chlapi, já jsem Černej pasažér!

Rf.: - Pasažér, pasažér, jó, takhle končí černej pasažér.