Táta můj mi říkal
Přijdou ti chvíle, kdy sám se cítíš
jako v plotě kůl, pak ve snách zase vidíš,
tátu s fajfkou, mámu, plný stůl.
Svůj rodný dům pod strání
a dlouhou šňůru s prádlem běleným,
máš chuť vzít kočku do klína,
když z došků dírou z komína jde dým.
Kdo mě moje síly vrátí, kdo mě vrátí rodný dům,
kdo tu dlouhou cestu zkrátí k dětským snům.
Táta můj mi tenkrát říkal, když jsem balil ranec svůj:
Ještě rád se domů vrátíš, pamatuj.
Můj vlas už svítí jen barvou mraků,
z kterých neprší, kde jsou ty doby draků
a honiček za vsí na návrší.
Teď nohy mě už stěží donesou od okna ke dveřím,
a když oči v dáli tápají, rty slova táty šeptají: už věřím.
Že se moje síly vrátí, že se vrátím v rodný dům,
že se dlouhá cesta zkrátí k dětským snům.
To mě tenkrát táta říkal, když jsem balil ranec svůj:
Ještě rád se domů vrátíš, pamatuj.